Jsou věci, u kterých oceňuji, že jsou ve Vietnamu zvětšené. Například motýli.
Jsou to ti stejní, co jsme viděli s Majdou na motýlí výstavě v Botanické. Byli přes celou dlaň. Bohužel jsou stejně tak úměrně zvětšení i švábi. Jeden takový nám dnes v noci zalezl za skříňku pod umyvadlem a zařídil, že jsem celou noc nespala. Honza se otočil na druhý bok a prohlásil, že jsou tady všude a mám si zvyknout.
Den tedy nezačal úplně úspěšně.
Následovalo 1200 schodů do jeskyně nad městem.
To mi samozřejmě na náladě nepřidalo. Pak se to ale začalo lámat. Na konci výšlapu byla nádherná krasová jeskně. Obrovská a byli jsme tam sami.
Už mi zase přestávalo vadit, že je vše velké.
Potom jsme vyrazili na další část na skůtrech. Cestou jsem potkávali hlavně lidi pracující na rýžových polích kolem Mai Chau.
Zpracovávali rýži v ulicích.
Komplikace po deštích byly jen drobné, projet se to vždycky dalo.
Pak se to začalo zase zvedat a přišel občas nějaký sesuv půdy.
Občas nějaký tur.
A občas nějaký výhled.
Pak jsme už byli asi 15 km před cílem – přespávačkou v národním parku Pu Luong. Nechtěli jsme udělat včerejší chybu a jet kus cesty potmě (ty motorky moc nesvítí). Nakonec jsme se rozhodli si cestu trochu protáhnout – sjet a vyjet 300 výškových metrů do vesničky Kho Muong, kde měla být jeskyně s netopýry. Byl to trochu risk, protože to bylo prudké stoupaní a nebylo jisté, že to pak na těch šlupkách vyjedeme, ale stálo to za to.
Údolí bylo nádherné.
A jeskyně bez komentáře – nedovedla jsem si přestavit větší krasovou jeskyni než tu ranní a tahle byla asi 5x větší. A byla plná pištějících netopýrů. Dole já na cestě na dno jako měřítko.
Připadala jsem si tam jak v nějakým dinosauřím světě.
Vzhledem ke švábovým zážitkům jsme se rozhodli, že dnes večer budeme za snoby a skončili jsme v tomhle navoněným resortu.
Držte mi palce, ať dneska usnu a zítra těch 100 km dojedem.
Trasa dnes.
