Dneska jsme měli hodně pomalý start a místo snídaně si dali rovnou oběd. V klášterní zahradě a bylo to báječné.
Z Corku nás čekala tříhodinová cesta do Dublinu, je to 260 km z jihu na východ ostrova. Radši jsme si nechali hodinu rezervu.
Po 10 minutách od vyjetí přede mnou kužel a nápis, že silnice je zavřená. Navigace o ničem nevěděla a tak jsem vzala první levou (do leva se mi lépe odbočuje) a že to prostě objedu přes vedlejší vesnici. Tam ale nastal totální dopravní kolaps, končila místní škola a vzhledem k tomu, že tu jsou tak úzké silnice bez chodníků, maminky prostě zastavily na silnici a zablokovaly celý pruh. Do toho sem přijeli i ostatní řidiči ze zavřené silnice vedle. Z vesnice vedly tři cesty – jedna uzavřená cestou zpět, na druhou nalili čerstvý asfalt a taky tam dali kužel a třetí vedla na opačný konec ostrova než je Dublin. Půl hodiny jsme prostě stáli zablokovaný uprostřed vesnice bez šance odjet. Honza mi dodával síly větama jako „To, že máme domluvený vrácení auta do šesti, neznamená, že kolem šesté, ta půjčovna v šest zavírá.“ a „Podívej se na toto dementa v dodávce, už nikdy neodjedeme.“
Nějaka místní výřečná paní nám vysvětlila, že nám nezbyde než čekat až vylezou všechny třídy, děti nasedaj do aut a odjedou maminky, co blokují výjezd z vesnice. Pak je šance vrátit se stejnou cestou zpět. Nakonec jsme do Dublinu dojeli vlastně takticky, protože v půjčovně už neměli čas zkoumat drobné oděrky.
A pak konečně taky kultura. Honza měl za sebou prohlídku s průvodcem minulý týden, takže teď dělal průvodce mně. Šli jsme na hrad a hlavně podívat se na kampus Trinity College. Což je krásný historický areál vysoké školy, kde se odehrává knížka, kterou teď čtu.
V Dublinu na mostě mají podivné křížence ryby a koně.
A pak psychická příprava na vstávání ve 4:30.
Na zítra jasný plán – po sedmé odletět z Dublinu, v půl dvanácté přistát v Praze a ve dvě vrtám, takže do práce jedu rovnou z letiště… Uvidíme, jak to vyjde.
