Ráno jsme posnídali na hotelu a vydali se zařídit půjčení auta. Vyžadovali řidičák a debetní kartu. Honza neměl jedno a já druhé, nicméně nakonec nám celkem bez problémů půjčili Volkswagen Taigo, který má najeto 5 000 km. Jako líbí se mi, ale nevím, zda to od nic bylo rozumné. Možná by stačilo něco, co už omlátili jiní.
Z řízení na druhé straně mě bolí mozek . Na řazení levou rukou jsem si zvykla, ale neustále pouštím blinkry místo stěračů a kruhové objezdy jsou pro mě totální peklo.
Ty palce nahoru maj jakože odlehčit atmosféru. Hahaha.
Nicméně podařilo se mi bez najetí do protisměru přejet 200 km na druhý konec ostrova do pobřežního města Strandhill v hrabství Sligo. Přestože je pocitově 10 °C, v moři jsou surfaři. Tohle vynechám.
K obědu jsem si dala Fish cake, což byl v podstatě karbanátek z ryb a k tomu salát. Bylo to super.
Potom jsme vyrazili na 12 km okruh na horu na městem, kde je neolitická hrobka.
Těsně pod horou byla cedule, že stezka je z důvodu nedávné bouře uzavřená. Vzhledem k tomu, že nám dalo dost velké přemlouvání se po přežíračce ve městě přinutit vyrazit na výlet do deště, řekli jsme si, že to zkusíme a v nejhorším se otočíme.
Nahoru na horu vedl romantický dřevěný chodník.
Stezka byla sice poničená, ale průchozí.
Na nejvyšším bodě hory je navršené kamení a podle archeologů to vzniklo cca 3 500 př.n.l.
Podle irské legendy se jedná o hrob královny Maebh, která byla velká válečnice a měla 6 manželů, které povětšinou otrávila.
Byla jsem šťastná, že jsme nevyměkli a šli tam. Nahoře to bylo krásné. Honza se možná tváří otráveně, ale nemůže za to jeho žena.
Po cestě jsme viděli spoustu krásných zvířat. Mají tu báječně huňaté ovce a krásně kulaté naleštěné krávy.
Večer jsme strávili s irskou hudbou v místní hospůdce. Strandhill je trochu prdel světa (má 1700 obyvatel), ale atmosféra byla super.
A konečně jsem si dala Guinesse.
