Dneska jsem dostala od vrchního vezusiprdelky šlechetnou nabídku na výběr cesty:
a) 301 km
b) 266 km, ale budeš muset najet na trajekt.
První zastávka byla na Cliffs of Moher (Moherské útesy), 200 m vysoké, prudce padající do Atlantiku, předražené a plné lidí.
Někoho prostě napadlo tam udělat plot a začít vybírat vstupné… Nicméně nelituji, je to ikonické místo (natáčel se tam Harry Potter) a asi by se tam člověk měl stavit, když už jede kolem.
Navíc tam byl roztomilý pták, co jedl mravence ze svého kožichu.
Další útesy – Kilkee Cliffs – byly mnohem lepší. Nikde nikdo, dalo se po nich lézt a dojít až k oceánu .
Dole měl oceán docela sílu, několikametrové vlny narážely do skal a bylo to působivé.
Potom jsme vyšplhali zpět nahoru.
Cestou na tenhle okraj jsem míjela náhrobek nějakého Poláka, co tam zemřel v roce 2019, a nevzbudilo to ve mně důvěru.
Přes okraj útesů jsme se radši dívali vleže, protože se mi motala hlava.
Další výhodou výletu č.2 byli koníci po cestě.
Někteří velmi mazliví.
Zvolila jsem variantu brod a tohle je foto ze zádi trajektu.
Já happy, že mám kolem sebe spostu místa na vyjetí a ještě tu maji plovoucí krámek s octovýma brambůrkama.
V závěru cesty jsme stoupali do hor, potřebovali jsme přejet průsmyk.
Po cestě jsme potkali hezké jezírko.
S velmi malým vodopádem.
Já nespokojená s velikostí vodopádu.
Tady jsem zas nebyla spokojená se šířkou silnice.
Po přejetí sedla bylo v dálce u moře vidět přístavní město Dingle, kde dnes spočineme.
Mají tu roztomilé barevné domky.
A zažila jsem šok, když jsem potkala vtělení Abbyny.
