Ráno nás čekal přesun na letiště. Na ostrov jsme se dostali trajektem a chtěli jsme ho využít i ráno, ale vzhledem k vlnám (měly asi 30 cm) trajekt nejezdil. Na ostrov naštěstí vede monstrózní lanovka Doppelmayr, která fungovala i ve větru, takže jsme se z ostrova na letiště dostali včas.
Bylo to 215 m vysoko a vlastně docela výlet sám o sobě.
Přelet na jih na ostrov Phu Quoc proběhl bez problémů, ale počasí se stále nezlepšilo.
Ubytko působí na první pohled dobře, ale je tu klasický vietnamský bordel kolem. V moři a na pláži odpadky. Taže jsme se rozhodli, že se zítra přesuneme severněji a užijeme si poslední dny místo bydlení u místních někde v luxusu. Ostatně lokální atmosféru jsme do zásoby nasáli večer, když jsme navštívili trhy.
Ano, psí maso.. Ano, chránění hadi v síťkách..
Opice, banány…
Živé,
polomrtvé,
mrtvé ryby,
rybí hlavy.
Po nasátí atmosféry jsme ještě nasáli pár piv a zahráli si kulečník.
Dneska celý den pršelo, tak jsme jen pojezdili pár desítek kilometrů po ostrově.
Nejprve jsme jeli zkontrolovat, jestli už zaschnul dehet, a navštívili Hospital cave.
Je to velká jeskyně, která byla za války přebudována na vojenskou nemocnici s kapacitou 200 osob.
Celková plocha je 2 000 m2.
Pak jsme chtěli navštívit Butterfly valley (údolí motýlů) – vzhledem k počasí jsme motýly nepotkali, ale koupali se tam krásní buvoli.
Dali jsme si dobré kafe a pomazlili báječné psíčky.
Cestou pár památek na tajfun.
Zbytek výpravy jel ještě do města na jídlo, ale já už byla vymrzlá z ježdění v dešti a šla relaxovat na nové ubytko.
Večer nám domácí připravili hotpot – nádobu s vývarem, kde si každý vaří svoji večeři. Trochu to přehnali s množstvím mořských plodů, ale jinak zajímavý zážitek.
Opět nesmí chybět společnost bleškozdrojů, tentokrát s velmi evropsky vypadajícím zlatým retrívrem.
A ochutnávka prapodivných nápojů.
Zítra opouštíme ostrov a čeká nás přelet na jih Vietnamu.
Ráno jsme půjčili motorky a vyrazili z jižního okraje ostrova na sever, což je asi 20 km.
Na severním okraji nic moc nebylo, jen přístav a malinký chrám.
Ale vedl k němu roztomilý mostek.
Potom jsme se postupně vraceli se zastávkama na jih. Ráda bych vyzvedla návštěvu národního parku Cat Ba.
Pro pořízení této fotografie jsme v tom šíleným vedru, co tu panuje, museli šplhat takto příkrý kopec.
Nahoře byla rozhledna a na kameni ležel zvracející Evropan. Měla jsem dost podobné pocity.
Druhá věc, která ve mně zanechala hlubokou stopu, bylo muzeum ostrovní fauny. Miluju špatně vycpaná zvířátka.
Následující fotografie ponechám bez komentáře.
Když už jsem si myslela, že víc nezvládnu, přesunuli jsme se z muzea kuriozit rovnou do grotesky.
Osoby vzadu na fotografii se snaží vyřešit problém – přilepení se k čerstvě nalitému dehtu. Pánovi to chytlo žabky a další Vietnamku to vcuclo, když zastavila se skútrem na kraji silnice. Poučena tímto výjevem jsem se neodvážila položit nohy na silnici. I tak jsme pak zažili krušné chvíle při čištění motorek 😁
Prostě geniální nápad zalejt kilometr silnice uprostřed vesnice v obou pruzích dehtem a nikde to pořádně neoznačit. Tak z motorek jsme to nakonec sundali, ale ty čoklové podél cesty, ty budou slepení ještě dlouho.
Večer jsme na doporučení paní domácí sjeli do města na rybí trh na večeři. Zavedla nás do takové skryté vývařovny, ale že prý tam mají vše čerstvé.
Vůbec jsme nevěděli, co je co, a jak to jíst. Pán nám tam pár věcí nandal. S tou mojí olihní to byl boj. Já si to chtěla nakrájet a sníst jen maso a oni se mi ty rybáři úplně vysmáli. Že to mám chytnout celé do ruky a jíst ji jak rohlík, i s těma vnitřnostma 😂
Celkově jsme je tam asi dost bavili, protože třikrát nám někdo přišel ukázat, jak se co konzumuje správně. Nakonec mi jeden pán taktně naznačil, že si mám vzít místo hůlek radši lžíci.
Byl to autentický zážitek. Hraničně zvládnutelný. První dny jsme se naučili, jak se píše psí maso, kočičí maso a koňské maso. Tady ale nebyly žádné nápisy.
Potom jsme opět zašli k paní na točené a pokecali s australsko-španelským párem, který jsme potkali na ubytování. Pak ještě zachránili z lednice podchlazeného gekona.
A užili si posledni pivo s krásnou obří můrou.
Celkové hodnocení dne 8/10.
Příroda 10/10.
Fakt, že jsme zůstali dvě noci na jednom ubytku (kde byly navíc hodně cool kočky) 9/10.
Pocit po tom, co jsme viděli, že když něco spadne v kuchyni na zem, tak to jen ofoukají 3/10.
Nikam dál než před hotel jsme se nedostali, plánovali jsme být celý den mimo město.
V září tu byl tajfun a je to ještě dost znát.
Nicméně většina služeb funguje, jen zatím nemají chodníky.
Objednali jsme si celodenní výlet s průvodcem po ostrůvkách kolem Cat Ba, který začínal v 8 hod.
Hned, jak jsme vyplouvali z přístavu, potkali jsme rybářskou vesničku. Na vodě doslova bydlí. S nima se aklimatizovali na život na vodě i psi. Ti se pohybují po těch spojovacích prknech mezi jednotlivými domy a sítěmi – schválně kolik jich najdete u tohodle „housbótu“ 😂
Po cestě bylo několik zastávek. První bylo skákání z lodě do vody a plavání v moři. Na to jsem se hodně těšila, moře tu je teplé, ale extra průzračné teda ne.
Další zastávka byla kajakování přes jeskyňky a zálivy. Tohle je moc poetické.
Má to jeden háček. Podobných lodí sem přijede 20 a vedle půjčovny kajaků je vodní skládka. Tohle místo je hodně Instagram vs. realita.
Stačilo by prostě najmout jednu uklízecí loď a ten bordel vysbírat. Ale pro Vietnamce je to stále dost čisté, takže pohoda. Velká škoda krásného místa.
Potom se jelo do nějaké lokální ekovesničky. Nejvíc se mi líbili tihle vořeši, co vypadali jako Badysové křížený s Gaspodou a byli velmi prašiví.
Potom jsme ještě propluli nějaké ostrovy a na lodi pozorovali západ slunce.
Skončili jsme zpět v přístavu na Cat Ba. Po plavbě jsme se přesunuli dál od centra a navštívili lokální restauraci. Tradiční Bia Hoi (točené pivo, co by v Čechách stálo za prd, ale tady je člověk rád, že je to studené), smažené tofu a celé rybičky. Paní byla moc vstřícná (ostatně jako všichni lidé ve Vietnamu) a měla tam kolekci milých vořechů.
Celkové hodnoceni dne – nelituji toho, že jsme jeli na ten organizovaný výlet lodí. Je to taková „nutnost“, když tu člověk je. Personál byl super, jen mám trochu odpor k té organizované zábavě a jejich přístupu k přírodě 😂
Zítra teda plánujeme opět půjčit motorky a vyrazit někam, kde nebudou lidi.
Dneska vynikající snídaně a pak už jen cca 15 km poflakování kolem Tam Coc.
Byli jsme se podívat na nějaká turistická stanoviště – všude tu nabizi krmení kachen a ježdění na buvolovi.
Buvola jsme jen podrbali. Krmení kachen bylo super, měla jsem pocit, že to vezmou i s prstama 😂
Kolem nabízeli to stejné dokola, tak jsem chtěla zkusit králičí jeskyní. Ale byl to chyták a neměli tam ani jeskyni, ani králíky. Jen klasický všudypřítomný bordel a kachny. Jinak kolem to bylo poetické.
Mají tu hezké vodní hřbitovy.
Pak jsme zaplatili pánovi, aby zakamufloval, jaké hrůzy se děly s půjčenými skútry, vrátili je a objevili bubble tea v průběhu čekání na transfer na ostrov Cat Ba.
Přesun k moři trval asi 4 hodiny – pohled z trajektu.
Jsme v pořádku (kupodivu) na ubytku. Nakonec 150 zážitkových kilometrů 😂 Samý terén, mostky, mokro v botech, buvoli a prach…článek a fotky budou až se vyspím
… o pár hodin později…
Dnešní den začal trochu inverzně ke včerejšímu – romantické ráno mezi rýžovými poli a cesta vietnamským venkovem. Nenechte se zmást, opět se to zvrtne.
Mapa cesty rozdělená zástavkou na sprchu pod vodopádem.
Původní plán 100 km se protáhl na 150 km, strávili jsme na motorkách 9 hod.
Může se zdát, že jedeme hrozně pomalu. Cesty tu ale často větší rychlost než 10 km/hod nedovolují.
Navíc nás zdržuje neustálé kontrolování mapy a focení zvířátek podél cesty 😊
Někdy i sbírání.
Tenhle minigaspoda byl prostě super.
Překonávali jsme cestu tisíce mostů. Z bambusu, z barelů, z plechu…
Když nevím kudy, počkám, až pojede místňák. Ten to většinou projede se ženou, dvěma dětmi bez helem a s kohoutem v ruce.
Po cestě jsme viděli původní zavlažování – kola se točí a lopatky nabírají vodu, která je pak systémem bambusových tyčí rozvedená samospádem do okolí.
Vodopád v půlce cesty byl absolutně nejlepší věc zatím. Celou dobu nikde nikdo.
Od vodopádu to začlo mít lehce klesající tendenci… Začla jsem mít hlad, chtěli jsme ještě stihnout medvědí záchrannou stanici, ale naším tempem už začínalo být jasné, že budeme stěží za světla v cíli.
Už se začínám tvářit kysele. Medvědy teda dáme až budeme mít cestu kolem příště. Časový plán nevyšel. Tma. Nesvítí mi zadní světlo. Honza jede za mnou a naviguje mě. Naviguje mě blbě. Můžou za to Google mapy. Mám jet rychleji. Když jedu rychleji, lítají mi mouchy do očí. Když si nandám brýle, nevidím na díry na silnici. Poslední tři kilometry k ubytku jedeme HODINU. Třikrát se vracíme tam a zpět. Ve tmě vjedeme do průmyslového areálu, kde tesají z kamene náhrobky. Jeden je určitě můj. Druhý je určitě Honzův, protože na mě zezadu řve, ať se zase otočím. Opět špatně. Poslední 2,4 km. Brána. Pán gestikuluje, ať se otočím. Honza křičí, ať jedu rovně. Pan mává rukama víc a víc. „On mi ale ukazuje, ať se okamžitě otočím a zdekuju se odsud“ Honza zezadu: “ Ne, on ti právě ukazuje, že to máš vzít okolo té závory.“ „Okey, jedu.“ Další pán, křičí „Ni! Ni!“, ukazuje zkřížené ruce a opět, ať se otočím. Už vylézá i vrátný. Byla to brána do vietnamské věznice. Děkujeme Google mapy za prokazatelně nejkratší cestu.
…
Nakonec nás místní vyvedli, našli jsem bydlení.
Masáž, pivo, nem ran a začínám opět jihnout. Vlastně je to tu celé super.
Jsou věci, u kterých oceňuji, že jsou ve Vietnamu zvětšené. Například motýli.
Jsou to ti stejní, co jsme viděli s Majdou na motýlí výstavě v Botanické. Byli přes celou dlaň. Bohužel jsou stejně tak úměrně zvětšení i švábi. Jeden takový nám dnes v noci zalezl za skříňku pod umyvadlem a zařídil, že jsem celou noc nespala. Honza se otočil na druhý bok a prohlásil, že jsou tady všude a mám si zvyknout.
Den tedy nezačal úplně úspěšně.
Následovalo 1200 schodů do jeskyně nad městem.
To mi samozřejmě na náladě nepřidalo. Pak se to ale začalo lámat. Na konci výšlapu byla nádherná krasová jeskně. Obrovská a byli jsme tam sami.
Už mi zase přestávalo vadit, že je vše velké.
Potom jsme vyrazili na další část na skůtrech. Cestou jsem potkávali hlavně lidi pracující na rýžových polích kolem Mai Chau.
Zpracovávali rýži v ulicích.
Komplikace po deštích byly jen drobné, projet se to vždycky dalo.
Pak se to začalo zase zvedat a přišel občas nějaký sesuv půdy.
Občas nějaký tur.
A občas nějaký výhled.
Pak jsme už byli asi 15 km před cílem – přespávačkou v národním parku Pu Luong. Nechtěli jsme udělat včerejší chybu a jet kus cesty potmě (ty motorky moc nesvítí). Nakonec jsme se rozhodli si cestu trochu protáhnout – sjet a vyjet 300 výškových metrů do vesničky Kho Muong, kde měla být jeskyně s netopýry. Byl to trochu risk, protože to bylo prudké stoupaní a nebylo jisté, že to pak na těch šlupkách vyjedeme, ale stálo to za to.
Údolí bylo nádherné.
A jeskyně bez komentáře – nedovedla jsem si přestavit větší krasovou jeskyni než tu ranní a tahle byla asi 5x větší. A byla plná pištějících netopýrů. Dole já na cestě na dno jako měřítko.
Připadala jsem si tam jak v nějakým dinosauřím světě.
Vzhledem ke švábovým zážitkům jsme se rozhodli, že dnes večer budeme za snoby a skončili jsme v tomhle navoněným resortu.
Držte mi palce, ať dneska usnu a zítra těch 100 km dojedem.
Dneska jsem ráno čekali až se přežene deštík a pak vyrazili na plánovaných 130 km k horám. Po tom, co jsme špatně odbočili, se z toho vyklubalo 180 km 😂
Pohled ráno zespoda nahoru.
A večer zeshora dolů.
Ale zase jsem díky zajížďce viděla něco, co potřebuju – pán měl vozík s ohrádkou, ten ojkou připojený za skútr a vezl na něm buvola většího než on i s motorkou. To by se mi líbilo na Abbynku 😂
Začátek národního parku Cuc Phuong.
Krajina tu je krásná, potkáváme buvolátka a podivuhodné vořechy.
Dnes spíme ve městě Mai Chau a zítra na čeká kratší úsek po trochu terénějších cestách.
Dnes jsme po posledním jídle v ulicích Hanoie vyrazili do Ninh Binh. Jsem ráda, že jsme v menším měste, bydlime asi 10 km od centra, kde máme chatičku a bazének.
Město Nihn Binh byl zážitek – nejprve mě Honza přesvědčil, že si mám půjčit motorku aspoň poloautomatickou, že je to míň poruchové, líp jede do kopce a je lehčí. Učit se řadit nohou ve Vietnamském provozu bylo trochu na zabití.
Cesta mimo město už byla super. Jsme v národním parku a je tu krásná příroda.
Druhý zážitek jsme měli my i štamgasti v jedné restauraci mimo hlavní turistické atrakce. Fotili si nás, že jako bílí jíme v jejich restauraci a Martin se tam nechal ostříhat 😂 Dopadlo to dobře a stálo to 25 Kč.
Cestou z města jsme ještě narazili na místní trh, kde na ulicích prodavaji veškerou faunu a flóru v okolí. Pro mě je teda děsivý jejich přístup ke zvířatům. Ryby se prodávají živé bez vody, pečené kočky, porcovaní psi, házeli tam s krabama jak s bramborou. Koupit se daly i ropuchy, kolem pasu měly mašli z igeliťáku, asi aby jim nevyskočily z lavoru 🤦 Ale tak vegan nejsem, tak nebudu pokrytec.
Zítra se na skútrech chystáme na asi 300 km okruh, po kterém bysme se měli za tři dny objevit opět v Ninh Binh.
Dnes celý den procházíme Hanoi. Viděli jsme nějaké náboženské památky i pár komunistických skanzenů 😊
Ho Chi Minovo mauzoleumDlouho jsem zkoumala, jestli jsou umělé nebo živé.
U buddhistických chrámů jsme viděli spoustu poučných tabulek, jak se (ne)chovat. Hodně oceňuji.
Pokud budete dělat rukama zlé věci, narodíte se jako zvíře bez rukou.Pokud budete unášet děti a nutit je žebrat, v příštím životě se narodíte v pekle.Pokud budete pálit zvířata zaživa, budete mít těžké popáleniny po celém těle.Pokud budete ztrácet čas hraním her na počítači, snížíte si šanci stát se v příštím životě člověkem.
Změnili jsme bydlení a je to z 0 na 100. Místo plesnivé minimístnosti máme super apartmán s vanou a zjistii jsme, že jsem přímo u Train Street. Což jsem už někde viděla a ani jsem nevěděla, že to je přímo ve Vietnamu 😂
Ochutnáváme lokální speciálity, ale hlad na hady stále nemám.
Naštěstí tu mají i roztomilé věci, třeba tuhle corgi holčičku 😊
Zítra se chystáme do Ninh Binh, asi 100 km jižně od Hanoie.
