Lucije na cestách

Poslední den v jsme strávili v centru Saigonu. Koupit se tu dá v podstatě vše, např. černé papírové boty Louis Vuitton (do hrobu stylově). Pod tímhle pojízdným květinářstvím je schovaná Vietnamka na motorce.

Chtěli jsme si ještě užít asijskou kuchyni a nakonec to byla i ochutnávka „asijských“ piv. Vaří to tu Američan 😊

I když se člověk snaží nejít do rizika a před nákupem svačinky si vše dát do překladače, někdy není pomoci 🤣🤣 Tohle ulovila Zuzka při nákupu banh mi (obložené bagety).

Zajímalo by mě, jestli to s chlebem a protichlebem funguje jako s hmotou a antihmotou. Že když si člověk dá oba, tak zmizí a uvolní se velké množství energie.

Nakoupili jsme hromadu jídla a museli jsme k tomu koupit i kufr, protože jsme neměli šanci se do našich zavazadel vejít.

Nejluxusnější ovoce tu jsou jablka (1 000 dongů je cca jako koruna). Naopak exotické ovoce chutná super a stojí jako jablka 🤣 tak mám navíc 25 kg výslužky.

Na závěr jsme se stihli trochu nasrat, když chybou ve webovém rozhraní posunuli platnost víz Martinovi a Zuzce jen do konce měsíce. Takže jim ještě zvládli na letišti naúčtovat 2 500 000 dongů pokutu za 2 dny pobytu navíc 🤦

22:15 a konec srandy, vydáváme se s přestupem v Istanbulu do Prahy.

Děkuji všem, co se nám starali o děti. Jen díky nim jsme si mohli v klidu užívat dobrodružství.

Taky děkuji Honzovi za dobrý nápad a báječnou organizaci.

A Zuzce a Martinovi za společnost, trpělivost a fotky (většina fotek tady je od nich 😊).

Díky, díky, DÍKY!

PS: Pokud by někoho Vietnam zaujal, více info na www.vietnamista.cz

Brzo ráno jsme opustili resort a odletěli kratkým letem do Ho Chi Minh City. Neboli do Saigonu.

Je to fakt brutální Saigon. Po týdnu v menších městech a v přírodě jsem si docela odvykla na to neustále troubení, vedro a čichové vjemy.

Přestože Saigon je dost nablejskanější než Hanoi, tak jdete po ulici a je to pořád dokola to samé. Pachy, smrady, vůně.

Rybí omáčka, káva, popelnice, čerstvé ovoce, sušené olihně, bahn mi, bun cha, durian (nebo blitky).

Díky rannímu vstávání jsme zvládli ještě projít více či méně turistické trhy v centru a večer oslavit Halloween na Walking Street.

Neskutečný bordel, ale vlastně super to vidět. Všude masky, tanečnice, hlasitá hudba, lidi, motorky.

Dobrou z hostelu. Z hostelu, kde jsem po 2 týdnech zjistila, že koupelna ve Vietnamu nemusí být vždy plesnivá.

Na noze nemám švába, ale spáleninu od výfuku. Opravdu zatím nejčistší ubytování (mimochodem 120 Kč na osobu) a hořkosladká poslední noc .

Dopředu upozorňuji, že poslední článek z ostrovů bude nudný.

Jediná vzrušující věc byla, že na mě pískal plavčík u moře, že jsem moc daleko od břehu.

Když jsem pak musela plavat v místě, kde se vlny lámaly, plánovaný kilák vzal za své, fakt se to nedá 😂 uplavala jsme sotva 500 m, což ani nebylo podél resortu 🤦

Jinak prostě den, který si asi většina lidí představí, když se řekne dovolená.

Ráno se naprat na švédských stolech.

Pak se namazat a vyrazit na pláž.

Pak se tam celý den válet a pít piva z večerky, protože na baru jsou drahý. #sockyvresortu

Pak vyplenit občerstvení u bazénu.

Ještě se vykoupat i v bazénu, protože to máme zaplacený.

A tak.

Krásný den.

Ještě jsem se teda snažila vytěžit maximum z animačního programu a ráno šla na jógu. V resortu bylo asi 300 lidí a na józe jsme byli 3. A 2 lektoři. Ind a Vietnamka, která mě pořád píchala prstem do částí těla, které jsem měla málo proplé. Tak jsem radši odešla těžit čokoládovou fontánu na snídani.

Tak teď už jen přelet do Saigonu a poslední 2 dny ve Vietnamu.

Dneska poklidné ráno s fenkou bleškofenkou.

Potom jsme se stali milionáři.

Doplnili pod kontrolou ridgebacka z Temu benzín.

A vyrazili jsme na výlet na motorkách kolem Phu Quocu.

Dalo to nakonec asi 70 km.

Opět se jedná o ostrov mnoha tváří .

Najdete tu vězení, kde docházelo k brutálnímu mučení.

Kýčovitě nádherné pláže.

Divoké opičky.

I hořící skládky přímo ve městě.

Odpoledne jsme se přestěhovali do resortu severněji na ostrově. Už jsme nechtěli nechat nic náhodě a užít si poslední dny bez švábů a plísně.

Z tyhle resortový turistiky mám celkem smíšené pocity. Většinou to jsou neautentická města duchů.

• 

Ale máme takový pěkný domek sami pro sebe.

I když nebyl by to Vietnam, kdybysme se nemuseli přesouvat kvůli tomu, že máme plesnivou zeď 😂 Nakonec ale musím uznat, že je to tu pohodlné a pěkné…

• 

Stejně nám to večer nedalo a chtěli jsme si užít dobré a levné jídlo, tak jsme zas taxíkem jeli do města na nudle a pomazlit toulavé kočky.

Toulavé psy tu nemají, jen jsme z bazénu vyndali napůl utopeného gekona. Tak snad závěr v umělým resortu splní účel – vykoupat se v čistým moři 😊

Jinak po návštěvě toho vězení, kde američtí vojáci lidem z Vietkongu tloukli do kolen hřebíky, jsem se snažila proniknout do historie americko-vietnamské války a celkově „pochopit“, co se tu dělo. Upřímně se divím, že tady Vietnamci vůbec ještě nějaký Evropany snesou. Na obou stranách probíhaly masakry včetně civilních obyvatel, tak snad nás tu v noci nebudou strašit duchové obětí.

Ráno nás čekal přesun na letiště. Na ostrov jsme se dostali trajektem a chtěli jsme ho využít i ráno, ale vzhledem k vlnám (měly asi 30 cm) trajekt nejezdil. Na ostrov naštěstí vede monstrózní lanovka Doppelmayr, která fungovala i ve větru, takže jsme se z ostrova na letiště dostali včas.

Bylo to 215 m vysoko a vlastně docela výlet sám o sobě.

Přelet na jih na ostrov Phu Quoc proběhl bez problémů, ale počasí se stále nezlepšilo.

Ubytko působí na první pohled dobře, ale je tu klasický vietnamský bordel kolem. V moři a na pláži odpadky. Taže jsme se rozhodli, že se zítra přesuneme severněji a užijeme si poslední dny místo bydlení u místních někde v luxusu. Ostatně lokální atmosféru jsme do zásoby nasáli večer, když jsme navštívili trhy.

Ano, psí maso.. Ano, chránění hadi v síťkách..

Opice, banány…

Živé,

polomrtvé,

mrtvé ryby,

rybí hlavy.

Po nasátí atmosféry jsme ještě nasáli pár piv a zahráli si kulečník.

A jinak kvalitně oslavili Zuzčiny narozeniny.

Dneska celý den pršelo, tak jsme jen pojezdili pár desítek kilometrů po ostrově.

Nejprve jsme jeli zkontrolovat, jestli už zaschnul dehet, a navštívili Hospital cave.

Je to velká jeskyně, která byla za války přebudována na vojenskou nemocnici s kapacitou 200 osob.

Celková plocha je 2 000 m2.

Pak jsme chtěli navštívit Butterfly valley (údolí motýlů) – vzhledem k počasí jsme motýly nepotkali, ale koupali se tam krásní buvoli.

Dali jsme si dobré kafe a pomazlili báječné psíčky.

Cestou pár památek na tajfun.

Zbytek výpravy jel ještě do města na jídlo, ale já už byla vymrzlá z ježdění v dešti a šla relaxovat na nové ubytko.

Večer nám domácí připravili hotpot – nádobu s vývarem, kde si každý vaří svoji večeři. Trochu to přehnali s množstvím mořských plodů, ale jinak zajímavý zážitek.

Opět nesmí chybět společnost bleškozdrojů, tentokrát s velmi evropsky vypadajícím zlatým retrívrem.

A ochutnávka prapodivných nápojů.

Zítra opouštíme ostrov a čeká nás přelet na jih Vietnamu.

Ráno jsme půjčili motorky a vyrazili z jižního okraje ostrova na sever, což je asi 20 km.

Na severním okraji nic moc nebylo, jen přístav a malinký chrám.

Ale vedl k němu roztomilý mostek.

Potom jsme se postupně vraceli se zastávkama na jih. Ráda bych vyzvedla návštěvu národního parku Cat Ba.

Pro pořízení této fotografie jsme v tom šíleným vedru, co tu panuje, museli šplhat takto příkrý kopec.

Nahoře byla rozhledna a na kameni ležel zvracející Evropan. Měla jsem dost podobné pocity.

Druhá věc, která ve mně zanechala hlubokou stopu, bylo muzeum ostrovní fauny. Miluju špatně vycpaná zvířátka.

Následující fotografie ponechám bez komentáře.

Když už jsem si myslela, že víc nezvládnu, přesunuli jsme se z muzea kuriozit rovnou do grotesky.

Osoby vzadu na fotografii se snaží vyřešit problém – přilepení se k čerstvě nalitému dehtu. Pánovi to chytlo žabky a další Vietnamku to vcuclo, když zastavila se skútrem na kraji silnice. Poučena tímto výjevem jsem se neodvážila položit nohy na silnici. I tak jsme pak zažili krušné chvíle při čištění motorek 😁

Prostě geniální nápad zalejt kilometr silnice uprostřed vesnice v obou pruzích dehtem a nikde to pořádně neoznačit. Tak z motorek jsme to nakonec sundali, ale ty čoklové podél cesty, ty budou slepení ještě dlouho.

Večer jsme na doporučení paní domácí sjeli do města na rybí trh na večeři. Zavedla nás do takové skryté vývařovny, ale že prý tam mají vše čerstvé.

Vůbec jsme nevěděli, co je co, a jak to jíst. Pán nám tam pár věcí nandal. S tou mojí olihní to byl boj. Já si to chtěla nakrájet a sníst jen maso a oni se mi ty rybáři úplně vysmáli. Že to mám chytnout celé do ruky a jíst ji jak rohlík, i s těma vnitřnostma 😂

Celkově jsme je tam asi dost bavili, protože třikrát nám někdo přišel ukázat, jak se co konzumuje správně. Nakonec mi jeden pán taktně naznačil, že si mám vzít místo hůlek radši lžíci.

Byl to autentický zážitek. Hraničně zvládnutelný. První dny jsme se naučili, jak se píše psí maso, kočičí maso a koňské maso. Tady ale nebyly žádné nápisy.

Potom jsme opět zašli k paní na točené a pokecali s australsko-španelským párem, který jsme potkali na ubytování. Pak ještě zachránili z lednice podchlazeného gekona.

A užili si posledni pivo s krásnou obří můrou.

Celkové hodnocení dne 8/10.

Příroda 10/10.

Fakt, že jsme zůstali dvě noci na jednom ubytku (kde byly navíc hodně cool kočky) 9/10.

Pocit po tom, co jsme viděli, že když něco spadne v kuchyni na zem, tak to jen ofoukají 3/10.

Dneska vstávačka na Cat Ba.

Nikam dál než před hotel jsme se nedostali, plánovali jsme být celý den mimo město.

V září tu byl tajfun a je to ještě dost znát.

Nicméně většina služeb funguje, jen zatím nemají chodníky.

Objednali jsme si celodenní výlet s průvodcem po ostrůvkách kolem Cat Ba, který začínal v 8 hod.

Hned, jak jsme vyplouvali z přístavu, potkali jsme rybářskou vesničku. Na vodě doslova bydlí. S nima se aklimatizovali na život na vodě i psi. Ti se pohybují po těch spojovacích prknech mezi jednotlivými domy a sítěmi – schválně kolik jich najdete u tohodle „housbótu“ 😂

Po cestě bylo několik zastávek. První bylo skákání z lodě do vody a plavání v moři. Na to jsem se hodně těšila, moře tu je teplé, ale extra průzračné teda ne.

Další zastávka byla kajakování přes jeskyňky a zálivy. Tohle je moc poetické.

Má to jeden háček. Podobných lodí sem přijede 20 a vedle půjčovny kajaků je vodní skládka. Tohle místo je hodně Instagram vs. realita.

Stačilo by prostě najmout jednu uklízecí loď a ten bordel vysbírat. Ale pro Vietnamce je to stále dost čisté, takže pohoda. Velká škoda krásného místa.

Potom se jelo do nějaké lokální ekovesničky. Nejvíc se mi líbili tihle vořeši, co vypadali jako Badysové křížený s Gaspodou a byli velmi prašiví.

Potom jsme ještě propluli nějaké ostrovy a na lodi pozorovali západ slunce.

Skončili jsme zpět v přístavu na Cat Ba. Po plavbě jsme se přesunuli dál od centra a navštívili lokální restauraci. Tradiční Bia Hoi (točené pivo, co by v Čechách stálo za prd, ale tady je člověk rád, že je to studené), smažené tofu a celé rybičky. Paní byla moc vstřícná (ostatně jako všichni lidé ve Vietnamu) a měla tam kolekci milých vořechů.

Celkové hodnoceni dne – nelituji toho, že jsme jeli na ten organizovaný výlet lodí. Je to taková „nutnost“, když tu člověk je. Personál byl super, jen mám trochu odpor k té organizované zábavě a jejich přístupu k přírodě 😂

Zítra teda plánujeme opět půjčit motorky a vyrazit někam, kde nebudou lidi.

Dneska vynikající snídaně a pak už jen cca 15 km poflakování kolem Tam Coc.

Byli jsme se podívat na nějaká turistická stanoviště – všude tu nabizi krmení kachen a ježdění na buvolovi.

Buvola jsme jen podrbali. Krmení kachen bylo super, měla jsem pocit, že to vezmou i s prstama 😂

Kolem nabízeli to stejné dokola, tak jsem chtěla zkusit králičí jeskyní. Ale byl to chyták a neměli tam ani jeskyni, ani králíky. Jen klasický všudypřítomný bordel a kachny. Jinak kolem to bylo poetické.

Mají tu hezké vodní hřbitovy.

Pak jsme zaplatili pánovi, aby zakamufloval, jaké hrůzy se děly s půjčenými skútry, vrátili je a objevili bubble tea v průběhu čekání na transfer na ostrov Cat Ba.

Přesun k moři trval asi 4 hodiny – pohled z trajektu.

Zítra nás čeká celý den na lodi 😊

Jsme v pořádku (kupodivu) na ubytku. Nakonec 150 zážitkových kilometrů 😂 Samý terén, mostky, mokro v botech, buvoli a prach…článek a fotky budou až se vyspím

… o pár hodin později…

Dnešní den začal trochu inverzně ke včerejšímu – romantické ráno mezi rýžovými poli a cesta vietnamským venkovem. Nenechte se zmást, opět se to zvrtne.

Mapa cesty rozdělená zástavkou na sprchu pod vodopádem.

Původní plán 100 km se protáhl na 150 km, strávili jsme na motorkách 9 hod.

Může se zdát, že jedeme hrozně pomalu. Cesty tu ale často větší rychlost než 10 km/hod nedovolují.

Navíc nás zdržuje neustálé kontrolování mapy a focení zvířátek podél cesty 😊

Někdy i sbírání.

Tenhle minigaspoda byl prostě super.

Překonávali jsme cestu tisíce mostů. Z bambusu, z barelů, z plechu…

Když nevím kudy, počkám, až pojede místňák. Ten to většinou projede se ženou, dvěma dětmi bez helem a s kohoutem v ruce.

Po cestě jsme viděli původní zavlažování – kola se točí a lopatky nabírají vodu, která je pak systémem bambusových tyčí rozvedená samospádem do okolí.

Vodopád v půlce cesty byl absolutně nejlepší věc zatím. Celou dobu nikde nikdo.

Od vodopádu to začlo mít lehce klesající tendenci… Začla jsem mít hlad, chtěli jsme ještě stihnout medvědí záchrannou stanici, ale naším tempem už začínalo být jasné, že budeme stěží za světla v cíli.

Už se začínám tvářit kysele. Medvědy teda dáme až budeme mít cestu kolem příště. Časový plán nevyšel. Tma. Nesvítí mi zadní světlo. Honza jede za mnou a naviguje mě. Naviguje mě blbě. Můžou za to Google mapy. Mám jet rychleji. Když jedu rychleji, lítají mi mouchy do očí. Když si nandám brýle, nevidím na díry na silnici. Poslední tři kilometry k ubytku jedeme HODINU. Třikrát se vracíme tam a zpět. Ve tmě vjedeme do průmyslového areálu, kde tesají z kamene náhrobky. Jeden je určitě můj. Druhý je určitě Honzův, protože na mě zezadu řve, ať se zase otočím. Opět špatně. Poslední 2,4 km. Brána. Pán gestikuluje, ať se otočím. Honza křičí, ať jedu rovně. Pan mává rukama víc a víc. „On mi ale ukazuje, ať se okamžitě otočím a zdekuju se odsud“ Honza zezadu: “ Ne, on ti právě ukazuje, že to máš vzít okolo té závory.“ „Okey, jedu.“ Další pán, křičí „Ni! Ni!“, ukazuje zkřížené ruce a opět, ať se otočím. Už vylézá i vrátný. Byla to brána do vietnamské věznice. Děkujeme Google mapy za prokazatelně nejkratší cestu.

…

Nakonec nás místní vyvedli, našli jsem bydlení.

Masáž, pivo, nem ran a začínám opět jihnout. Vlastně je to tu celé super.