Lucije na cestách

Po poklidném letu jsme dorazili do Hanoie, měli jsme domluvený odvoz na asi hodinu vzdálený hotel. Týpek byl super, auto ověšené jak stará cikánka a pouštěl nám celou cestu kytarový covery Adele a Bee Gees s podkresovým videem kombajnů sklízejících obilí.

Řídí se tu klasicky asijsky – ignoruješ pruhy, troubíš a jedeš.

Hotel je hnusnej a máme pokoj bez oken, tak zítra chystáme přesun.

Už za tmy (zhasínají v šest a posun vůči ČR je 5 hodin) jsme vyrazili na průzkum centra města. Všude se stejně jak v Thajsku jí na ulici na miniaturních židličkách. Připadám si trochu jako v pohádce o Sněhurce a sedmi trpaslících.

Po kafíčku (2 hodin spánku na dnešek 😞) jsme se šli courat a hledat něco k snědku. Venku před bufetem vařili krásně voňavý vývar.. super, nějaké pho, vypadá to dobře, je tam hodně místních, půjdeme tam.. pak to přinesli a zjistili jsme,že to je z úhořů 😂 dali jsme si do toho česnek, chilli a vyndali úhoře a byla to super pholívka 😂 jednoho jsem teda snědla, ale měla jsem uz lepší maso 😂

Původní plán vyrazit na čtyřdenní okruh na motorkách po horách padá, protože tu hodně pršelo a místní hydrometeorologický ústav vydal varování před záplavama a sesuvem půdy. Zítra teda asi zůstaneme v Hanoi a pak nějak vyrazíme na náhradní program vlakem.

Ráno budík, co nikdo nechce. Dát do pořádku auto a pak už jen kolonama do Prahy 🙁 Tak takto vypadal náš okruh – 735 km.

Šlo to až podezřele snadno.. Dokonce jsem s tím zvládla dojet v Letohradu ke hřbitovu, nepřevrátit se a vyjet zase z města ven.

Na nás bylo tohle auto trochu předimenzované, ale jinak vlastně můžu doporučit.. Dá se v tom jet i žít zároveň, když člověk přistoupí u každého na kompromis 😀

Ráno jsme se nasnídali na louce pod kostelem a vyrazili do kopců směr tvrz Hanička.

Majda se zamilovala do místních slepiček.

Gaspi měl náladu jakože „na další Praděd už nejdu“ a tak ho potěšilo, když jsme se na oběd vrátili zpátky do Neratova a mohl se natáhnout 😀

Prošli jsme si chráněny obchod, nakoupili nějaká piva a já si užila nakupování v zahradnictví.

Gaspi a Magdalena na své první zahraniční cestě.

Vodník v Divoké Orlici.

Odpoledne jsme ještě pořádně prošli krásně opravený kostel.

Pak jsme se vydali asi 40 min do Letohradu.

Po přestávce nás čekala dlouhá cesta do Polabí až jsme zakotvili v pivovaru Záhora.

Tohle místo všem doporučuji na výlet, je to kousek od Kladrub, jsou tu krásné trasy na kolo. Přímo v pivovaru, který je spojen s farmou, nás provedla rodina Zahorových. Majda i já jsme si užily koníky a pak jsme seděli před pivovarem a ochutnávali pivo dokud nezapadlo sluníčko.

Ranní valná hromada – Gaspi sebral všechnu odvahu a naučil se vylézat za náma nahoru po žebříku do postele.

Dneska jsme popojeli do Karlovy Studánky, kde jsou krásné lázně, a vystoupali na Praděd.

Důležitý je mít to pořádně seřízený.

Nahoře bylo krásně i přes trochu deště.

Tihle dva dárečci stále zajišťují, abysme se nenudili..

Po 112 km víceméně po úzkých horských cestách a v serpentinách si dáváme zasloužené pivko v Neratově v Orlických horách. Mají tu nádherně zrekonstruovaný kostel a pivo, které je obohaceno vodou ze zázračného pramene.

Až na místě jsme zjistili, že Neratov je v podstatě celý jedna velká chráněná dílna. Lidé s postižením se tu starají o chatu, hospodu, sad, mini zoo, zahradnictví,.. Zítra tu ještě provedeme důkladný průzkum.

A takhle vypadá Gaspodův večer, když má nožičky uběhané :))

Ráno jsme se báječně nasnídali u Jakubíkových a vyrazili na sever k hranicím s Polskem, do Krnova.

Gaspimu jsme koupili nový pětimetrový naviják místo klasického vodítka, protože jsme netušili, jestli nás nebude MP Krnov pokutovat za psa na volno.. Vodítko jsem totiž zapomněli u Jakubíkových. Gaspoda byl štastný.

Oběd jsme si dali jako provokaci ségry s Kubou v řecké restauraci a pak nás čekala exkurze do pivovaru Nachmelená opice.

Po půlhodině cesty do hor jsme skončili v Karlovicích na zahrádce.

V podhůří už jsme jen zevlili v místní hospůdce s galerií a nabírali síly na zítřejší výstup na Praděd.

Magdalena tento výlet schvaluje jakožto hlavní kontrolor kvality.

A Gaspoda taky, protože v místě je několik fen, se kterýma může dělat kravinky.

Po snídani před autem vyrážíme na naučnou stezku lomem, u kterého parkujeme.

Na následující fotce vlevo dole můžete vidět symbol města Brna.

Po cestě je Lamacentrum, do kterého jsem hrozně chtěla, ale bohužel je zavřené. Tak se na lamky podíváme z dálky a pak nás čeká trochu terén lomem nahoru zpátky k autu 😀 opět jsem se přesvědčila, že s Thulákem dáme vše.

Majda se veze jak paša a my makáme.

Ale ani mi to nevadilo, protože jsme pak obědvali u Vyškova v restauraci Panelka, kde se nám totálně trefili do vkusu – thajský larb a ukrajinské pelmeně.

Pak jsme zvládli projet během 2 hodin Olomouc, Ostravu,..

…i New York.

Až jsme skončili v Suchých Lazcích u Opavy. Což je sice (Jakubíkovi odpustí) prdel, ale krásná… Mají super zahradu, kde jsme grilovali, krmili koníka, poslouchali hokej a zevlili. Je to kraj, kde se babky modlí, když autobus projede kolem kostela, takže se pár místních podivilo i nad Monthym 😀

Vzhledem ke covid situaci a uzavření hranic a penzionů jsme se rozhodli (můj výmysl), že si půjčíme obytňák. Původní plán nevyšel, protože pak zavřeli i okresy a kempovat na parkovišti ve Štěrboholech se nám nechtělo. Nakonec teda v červnu, ale jedeme. Jen po republice a poprvé s takovou krávou jako je „náš“ Monthy – hodně předělaný Fiat Ducato.

První den vyrážíme hned odvážně na D1 směr Brno. Ať máme to nejhorší za sebou.

Kromě stání na D1 a následného Majdy záchvatu z autosedačky vlastně na Brno dobrý.

Dneska dopoledne jsme se ještě vyváleli v solných jezírkách a namazali se jako čuňátka bahnem s údajnými léčivými účinky .

Tady ještě poslední foto mamky, kde se tváří šťastně.

Právě teď totiž už 4 hodiny jedeme vlakem a máme před sebou ještě 8 hodin. V 5:55 bysme měli dorazit do Lvova.

Byli jsme trochu rozmazlený z RegioJetu a ukrajinské dráhy nás vrátily zpět na zem… Jsme narvaný ve vagónu, kde bylo celý večer asi 40°C.. Smrdutý a hlasitý spolucestujici.. Místa na spaní zbyla jen nahoře na bidýlkách.

Říkám si, že jestli tohle mamka přežije, tak nic horšího ji snad už nečeká 😀

Včera ráno jsme vlezli v Berehove do lehátkového vlaku a dovalili jsme do Solotvyna.

Kromě počátečních problémů (taxikář, co nás chtěl podělat po tom, co jsme odmítli ubytování u něj (luxusní kadibouda a sprcha na dvorku)), jsme tu nakonec docela spokojený. Bydlíme v napáleným rezortu s bazénama a ve volném čase si přivyděláváme jako aquabely.

Místní oblast se vyznačuje extrémně slanou vodou a extrémně slaným bahnem (bývalé solné doly). Minulost tu připomínají už jen opuštěné těžební věže.. Jinak to je totální past.

Shodli jsme se, že Solotvyno stačilo jednu noc až bohatě 😀

Dneska jsme v podstatě celý den strávili u mrtvolných jezer.

Povozili jsme se místním taxi.

Dali jsme si snídani u maďarské většiny.

Bydlíme v nejluxusnějším hotelu ve městě (to je jen pro dokreslení, žádné chlubení, cena je vzhledem je koruně stále příznivá). Má to tu „istá kulturná špecifika“. Hotel se jmenuje Золотая пава – Zlatý páv. Pro atmosféru přidávam Google fotku. Fresky jsou od Alfonse Muchy. Aspoň podle tabulky u vchodu 🙂

Vypadá to super luxusně, nicméně hlavním problémem jsou tu dveře.

1. Dveře do našeho pokoje – nefunguje elektronické otvírání na kartu, kartu je třeba strčit dle instrukcí recepční mezi futra a dveře a sjet dolů. Takto lze otevřít dveře jakoukoliv kartou během 2 vteřin. Takto lze otevřít jakékoliv dveře v hotelu.

2. Druhé dveře v pokoji jsou dveře na balkon. Ty lze otevřít, ale otvíraj se zase trochu moc.

3. Dveře do koupelny zajistili rodičům horké chvilky. Rozbil se zámek zevnitř, máma křičela o pomoc, byli tam docela dlouho zavřený, ale náš pokoj je přes chodbu a nic jsme neslyšeli. Nakonec se táta rozhodl dveře vykopnout. To se povedlo asi po 10 minutách s tím, že s dveřma se vydrolily i panty na jedné straně 😀 na recepci pouze zhodnotili, že to není naše chyba, a pometli omítku. Miluju Ukrajinu.